Milé čtenářky a milí čtenáři,

kdoví, jestli budete číst to, co se mi honí hlavou... napadá mě hodně věcí, ale na některé si přeju zapomenout...

Proč si říkám Poběhlice? Protože se tak cítím... poslední dobou dělám věci, které bych normálně nedělala... ale co se stalo, že jsem se změnila k horšímu? Já vůbec nevím, cítím se strašně zmatená a bojím se budoucnosti. Když někdo řekne něco v budoucím čase, mám chuť křičet...

Začalo to tím, že jsem se začala hádat se svým přítelem.... prostě jsme se hádali kvůli blbostem, ale prostě nebyl víkend, kdybych kvůli němu nebrečela, ale nemohla jsem bez něj být. Za ty dva roky jsem si na něj strašně zvykla... ale teď to šlo do kytek :-(

Jsem ještě víc zmatenější kvůli tomu, že se o mně začal zajímat ještě jiný kluk... jsem s ním "skoro" příbuzná... ale je jiný než můj přítel... víc se s ním směju, ale on má taky přítelkyni... prý jim to neklape, prý se rozešli, ale furt spolu bydlí... Nemůžu s ním chodit, protože to není Míra... A teď jsem tu sama.. s Mírou, mým miláčkem jsme si dali pauzu... chybí mi... sice jsme se pak spolu víc smáli, ale teď se stejně zase hádáme a ségra do mně hustila, abych to ukončila :-(

To co tady píšu.. já ani nevím, jestli to dává smysl... měla bych si najít psychologa? Asi jo, ale nemám odvahu k němu jít...

Já svého miláčka podvedla... nejdřív to začalo pusou na tvář, pak na rty, pak se do toho pletl i jazyk... :-( Tak asi proto se cítím jako poběhlice... cítím vinu... ale cítím se tak strašně sama... opuštěná... můj nyní bývalý přítel mi nikdy nedával najevo tolik lásku jako Tom :-( A já to prostě potřebuju cítit, abych mohla být šťastná :-(